Jiří Kotalík, ředitel Národní galerie:

„Blanka Adensamová patří ke generaci, která posledním časem překvapuje svébytným rozvíjením umění skla; její práce se nezaměnitelným podílem uplatňuje mezi všemi, kdož dnes s úspěchem navazují na bohatou tradici a v opoře o dílo svých bezprostředních předchůdců dokládají působivou míru technické invence a osobního vidění. Už biografická data mladé umělkyně jsou výmluvná: narozena v Turnově, kde absolvovala gymnasium, v letech 1967–1970 studovala na Střední průmyslové škole sklářské v Železném Brodě, v letech 1970–1976 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze ve speciálním ateliéru prof. Stanislava Libenského; život odevzdaný cele umění skla.

Už první práce imponovaly snahou o vlastní pojetí a výraz v cyklu hlav, jež jsou poetickým příměrem člověka a jeho vztahu ke světu; zprvu byly malovány v rytmických liniích a zářivých barvách, záhy jsou však koncipovány ve formě dvojité plastiky. Zde se dostává ke slovu poetická představivost, v skleněných metaforách přírody i lidských citů. Přitom elementy a symboly květin, větévek, stromů, zakleté do průzračné a třpytivé schránky, jako by k nám hovořily důvěrně známou řečí: místy se v nich ozývá příznačná tradice lyričnosti, jak žije v představách ženy-stromu u Julia Zeyera a Josefa Suka, Jana Preislera a Vojtěcha Preissiga, Stanislava Suchardy a Františka Bílka. Přitom důraz na figurativnost a určitost tvarů dotvrzuje, že se práce Blanky Adensamové přesvědčeně hlásí k tvůrčím tendencím, které se dnes u nás i ve světě vyznačují programovou snahou o obnovený vztah k realitě a k hodnotám života.

Posledním časem vznikla řada plastik v taveném skle, v němž se tvar organicky sjednocuje s významem; rozšiřují se také motivy a představy, ale v shodně založené poetické inspiraci (o jejíchž zdrojích svědčí úvahy sochařky o vlastní práci či její příležitostné verše). Jednotlivé plastiky se vyznačují  přísnějším důrazem skladebným, v tektonické sevřenosti a v barevném oproštění: také světlo se tu stává složkou konstruktivní výstavby. Je to zároveň svědectví, že sochařka nehodlá zůstávat u dosavadních zisků, ale že se snaží odkrývat nové možnosti poznání a vyjádření. Výmluvně o tom svědčí cyklus Tužky, s němž se – jakoby v záměrném kontrastu s křehkým lyrismem předcházejících let –uplatňuje strohý a geometricky jasný tvar. I v něm ovšem rezonuje poezie, která je neustálou průvodkyní Blanky Adensamové; poezie, která však není do plastik vnášena z vnějška, ale vyvěrá z podstaty a vlastností materiálu, proměňovaného a rozeznívaného tvůrčí představivostí.“