K vertikalitě skleněných artefaktů Blanky Adensamové

Z šesti skleněných artefaktů paní Blanky Adensamové, jež jsem měl možnost vidět, výrazně pět představuje dobytí pomyslného vrcholu; v jistém smyslu působí jako sen, obvykle nás unášející až za samu vertikalitu.

V člověku existuje cosi jako pud vertikality, pud sice povinnostmi nízce horizontálního života potlačovaný, ale nakonec vítězný, v osobní kultuře vítězící díky vertikalizujícímu snění. Sní se vždy nahoře. Dole lze očekávat jen potlačení osobní kultury.

Vzpřímené a kolmé objekty se zvedají, unášejíce pozorovatele až k samotnému zenitu. Tím, že dospíváme k zenitu vzpřímeného objektu, tím, že pěstujeme sny vertikality, poznáváme transcendenci bytí. Tato metagnostika odpovídá Bachelardovu myšlení  (Gaston Bachelard se vertikalitou filozoficky zabývá v práci Plamen svíce), odkud lze využít i jinou jeho myšlenku: Kolmé a vzpřímené objekty umožňují nám vstoupiz do království hodnot „krásných forem“, sdílených mnohdy štíhlým, jindy zas robustnějším směřováním do výše.

Ve zmíněné práci připomíná Bachelard jistou psychoanalytickou techniku, při níž se vlivem obrazů a objektů směřujících do výše uskutečňuje touha „opustit – v plném metafyzickém životě – mělčinu bytí“. V tom případě psychoanalýza opomíjí svůj banální výklad kolmých vertikálních objektů spojených s falickou symbolikou. V modelu vertikality vidí pak něco vznešenějšího a pro ni i méně banálního, totiž vzestup – „vzestupnou psychiku“ u pozorovatele snícího a rozjímajícího, neboť on sní a rozjímá tím, co ho pozvedá.

 

Prof. Dr. Ivo Pondělíček, CSc., roku 2002 po návštěvě galerie s díly Blanky Adensamové.